Po zveřejnění volebních výsledků Miroslava Němcová svolá nové poslance na první schůzi sněmovny. Od 20.srpna se to, co uvidíme v poslaneckých lavicích, v mnohém obměnilo. Proběhly letní opravy, ale také mnohé staré známé tváře opustily Thunský palác. Někteří dobrovolně nekandidovali, pro jiné, i přes veškerou snahu, která zahrnovala i obměnu kabátu, zůstanou brány tohoto paláce uzavřeny. Místo starých tváří nás ve sněmovních lavicích uvítají tváře nové a neokoukané, zvolené ve snaze udělat pořádek v zemi, zbavit jí korupce, lží a vůbec všech špatností. A to samozřejmě pokud možno rychle a bezbolestně.
Nový premiér
Miloš Zeman již v létě dopředu deklaroval, že jmenuje premiérem člena strany, která vyhraje volby. Dle všeho na vítězství ČSSD v podzimních volbách 2013 nelze už nic změnit. Prezident tedy dostojí svému slovu a Sociální demokracii připadne první pokus o sestavení vlády a nalezení parlamentní většiny. První pokus tedy připadne Michalovi Haškovi, brněnskému rodákovi, hejtmanovi Jihomoravského kraje a hrdému držiteli vysokoškolského titulu ze Sládkovičové. Budoucí premiér má mimo těchto zmíněných mnohé další politické kvality. Například v posledních volbách obdržel více preferenčních hlasů než současný de Iure předseda ČSSD. A co je důležitější, má na rozdíl od něj s prezidentem více než dobré vztahy a dokázal shromáždit veškeré příznivce Miloše Zemana v rámci ČSSD. A pokud přihlédneme k jeho gentlemanské dohodně s jihomoravským šéfem policie, nemůžeme najít v naších lukách a hájích lepšího premiéra.
Již několik měsíců můžeme pozorovat marný boj Jiřího Dienstbiera a Bohuslava Sobotky s prozemanovským křídlem v ČSSD o zvrácení zde nadnesené situace. Je otázka, zdali nevidí, že se jedná o zápas, který prohráli ještě předtím, než padl první výstřel. Nebo celý tento jejich odpor je snahou o zachování osobní integrity za cenu politické kariéry. V okamžiku, kdy ČSSD podpořila kandidaturu Miloše Zemana na prezidenta, ztratil úřadující předseda ČSSD jakoukoliv moc, kterou do té doby ve straně pracně získal.
Prezidentský slib Miloše Zemana se stal počátkem zatím nekončící řady politických porážek, které stíhají Bohuslava Sobotku. S každým dalším dnem ztrácí půdu pod nohama. Prozatím ale největší úder, který utržil, přišel v létě společně s novou vládou. Nejprve proti jeho vůli někteří členové ČSSD přijali místa v prezidentské vládě a později byl donucen tuto vládu podpořit, a to přestože bytostně nesouhlasil s její existencí.
Prohru během hlasování o důvěře vládě navíc následoval v rozestupu několika málo dnů také pokus o puč, který již natrvalo rozdělil ČSSD- tajné hlasování o celostátním lídrovi, které navrhl další Zemanův muž ve straně Zdeněk Škromach. Padly první výstřely mezi dvěma frakcemi, započala tichá občanská válka.
V posledních dnech vnitrostranický boj eskaloval hlavně prostřednictvím kroužkovací kampaně, výpadem kterým se snaží protiprezidentské křídlo využít svých voličů k vyřešení vnitřních rozporů v ČSSD ve svůj prospěch. A tím zároveň napravit fatální prohru Diensbierovského křídla během sestavování kandidátek, kde se na volitelné pozice dostala převážně prezidentská strana.
Boj o pozice
Bohužel, snaha o dobytí ztracených pozic má stejný smysl, jako obrovské množství billboardů s Bohuslavem Sobotkou na každém rohu. Možná dospěl k dojmu, že v případě, že bude více vidět, tak se mu podaří porazit svého „protivníka“ v počtu preferenčních hlasů. V jeho případě to tak nebude. Není Jiří Paroubek ani Miloš Zeman, u kterých by tato taktika fungovala. Když v roce 2010 z každého billboardu shlížel Jiří Paroubek, tak z jeho pohledu to byl znak síly a mobilizovalo to jak jeho příznivce, tak i jeho odpůrce. V případě Bohuslava Sobotky to poukazuje pouze na jeho slabost a strach, že po volbách nebude mít žádnou vyjednávací pozici.
Cynik by podotkl, že pozice předsedy okamžitě staví do jiného světla sociálně demokratický volební program, který se mezi jiným věnuje zlepšení služeb úřadů práce. A než snaha o veřejné blaho to působí jako lítost a soucit nad současným předsedou, který během několika měsíců opustí jediné povolání, jenž po škole vykonával.
Osoba současného předsedy ale není jediným důvodem, proč je boj proti zemanovskému křídlu uvnitř ČSSD marný. Díky dnešní obrovské skepsi vůči politice nemůže nikdo očekávat, že se většina voličů nechá přesvědčit k tomu, aby v sobě našla dostatek energie k vykoužkovávání kandidátů z nevolitelných míst až do sněmovny. Tato iniciativa dále ztrácí tím, že se snaží bojovat proti Michalu Haškovi, Zdeňkovi Škromachovi nebo Jaroslavu Zavadilovi. Cestu k vítězství jim navíc usnadňují samotní jejich oponenti. Všichni do jednoho jsou osobnostmi, které mají výraznou politickou minulost a do boje proti ním byli vybráni lidé, kteří jsou momentálně až na 14. místě kandidátky a povětšinou o nich lidé, nevěnující se každý den politice, ani neslyšeli.
Zde můžeme ostatně nalézt také důvod k tomu, proč Haškův blok v ČSSD vůbec nijak nevystupuje proti svým vnitrostranickým oponentům. Není důvod. ČSSD nikdy nebyla „pravicovou“ stranou, a proto většina jejich voličů takovéto nuance vůbec neřeší. Dalo by se říci, naštěstí pro ČSSD. Jak jinak by ostatně mohla mít strana, jejíž bývalý místopředseda poslaneckého klubu je v době vrcholící předvolební kampaně souzen za korupci, přes dvacet procent hlasů.
Už dnes, v době, kdy se ještě volební lístky ani nepřiblížily k urnám, je možné říci, že po volbách bude většina ČSSD ve sněmovně stát za Michalem Haškem. Jeho jmenování premiérem bude následováno několika menšími sněmovními bouřemi, které půjdou ruku v ruce s dalším nárůstem nedůvěry v politiku.
Růžová budoucnost
Premiér Michal Hašek po poradě s prezidentem sestaví novou vládu, která bude pokračovat v politice té Rusnokovy a ergo té Zemanovy z let 1998-2002. Naváže na akci Čisté ruce a další body z vládního programu SPOZ. a po 30 dnech u moci, během kterých dokončí státní rozpočet, požádá nová vláda o důvěru. Za silné, nejen morální podpory prezidenta pro vládu, zvedne ruce valná část ČSSD, Zemanovci a komunisté. Už tyto samotné hlasy by měly stačit na vyslovení důvěry a čtyři klidné roky u moci.
Miloš Zeman bude spokojen a po zbytek svého mandátu bude mít ve svých rukou zákonodárnou a výkonnou moc, ostatně díky povaze prezidentské funkce nebude úplně bez vlivu i nad tou soudní. Spokojený a šťastný rozjede na plno kola své pomsty. Konečně se bude moci zbavit všech, kteří ho zradili v první prezidentské volbě, donutili ho se stáhnout na Vysočinu a vystrnadili ho z jeho milované ČSSD. Kola pomsty se roztočí a prezident bude prosazovat svoji politiku, přesně od toho momentu, kde v roce 2002 přestal a po následující čtyři roky s tím nebude nic možné dělat.
Mít pouze takové vyhlídky by bylo přeci jenom příliš pesimistické. Ostatně vždy existuje druhá možnost. Může také nastat situace, že se Michalovi Haškovi nepodaří shromáždit na první pokus dostatečnou podporu ve sněmovně. Na příkladu jmenování soudců ústavního soudu si můžeme udělat obrázek o tom, do jaké míry je Miloš Zeman ochoten ustupovat ze svých požadavků. Druhý pokus, ke kterému již existuje Topolánkův precedent dostane tedy také Michal Hašek. Navíc bude podpořený změnou vnitrostranické situace a tím, že druhý pokus je v našich zeměpisných šířkách poněkud jednodušší prosadit. V okamžiku druhého pokusu bude ČSSD již relativně dlouhou dobu roztržena na dvě části, které způsobí podstatnou ztrátu důvěry a útěk jejich voličů k jiným politickým subjektům. S touto situací kráčí ruku v ruce daleko menší pravděpodobnost jednotlivých poslanců k opětovnému příchodu do sněmovny v případě jejího rozpuštění. Což je pro mnohé poslance velmi závažný argument. V této souvislosti se nedá nevzpomenout na poslance, který se soudil o to, že díky rozpuštění sněmovny bude připraven o svůj plat. Tato vidina brzké ztráty příjmu mezi těmi, kteří berou politiku jako práci, ne jako poslání, způsobuje názorové a loajalitní turbulence, které mají jako jediný cíl udržet daného jedince u moci.
Tyto turbulence si mohou s klidem dovolit, jsou si totiž vědomi toho, že jejich voliči mají velmi krátkou paměť. Kakao je pro ně dnes jenom nápoj, KATO, ČSA a Buštěhrad také již nemají žádný větší vliv, čas vše vyléčil. A proto ví, že i když je jejich strana v tento okamžik v hluboké krizi, tak po čtyřech letech u vlády a vydatném uplácení občanů si nikdo na nějaký vnitřní rozkol během nástupu k moci ani nevzpomene.
Světlo na konci tunelu?
Nemá cenu si nalhávat, že naše budoucnost se bude od té zde nastíněné výrazněji lišit. Volby sice ještě stále neproběhly, ale díky relativně stabilním preferencím se nedá očekávat nějaká zásadní změna, která by Českou republiku odvrátila od neomezené prezidentské vlády. Ano, možnost tu je, v případě, že by KSČM, ČSSD a SPOZ nedosáhly společně na 50% poslaneckých mandátů. Tato povolební konstelace by zabránila jednoduché cestě k prezidentské vládě a nový premiér by se musel pokusit o tu obtížnější Znamenalo by to několik let politických turbulencí a každodenních přestřelek, ale také zachování svobody a demokracie.
Nedělám si naděje, že by příští vládu ve výsledku výrazněji ovlivňoval ještě někdo mimo prezidenta, nedej Bože, aby opozice měla nějaký vliv na rozhodování vlády. Do jaké míry se naše parlamentní demokracie překuje do prezidentského režimu bude záležet pouze na tom, jestli prezidentská vláda bude jednotná, nebo složená z tolika nesourodých subjektů, že její vnitřní nestabilita bude nahrazovat demokratickou opozici. V tento okamžik to záleží pouze na nás, od 26. října již nebude.